Papírový muž/žena

Historie

Stručná historie slavného závodu jakož i nahlédnutí do jeho pravidel

(zcela bez záruky)

 

Historie Papíráku se začala psát začátkem roku 1981 a zasloužil se o to hlavně Radan Chyba. Tou dobou byl vedoucím restaurace Na staré kovárně a ve všeobecně vládnoucím společenském bezčasí se snažil vymýšlet různé akce, které měly zvednout náladu návštěvníků (a možná i úroveň konzumace). V nálevně se scházeli lidé z roztodivných spolků - od obvyklých karbaníků přes zahrádkáře a chovatele až po Sklepáky a Tři sestry.

Před hospodou se například hrál improvizovaný minigolf na dráze vyznačené dlažební kostkou, obrubníkem chodníku a mělkou jamkou. Z toho pak vzešel slavný turnaj „Čtyř hospod“, jehož dráha vedla od pohostinství Pod vinohradem, kolem hospody U vrtule a U Kotyšanů (Zdráhalka) až ke Staré kovárně. Sláva turnaje se sice dotýkala hvězd, ale brzy pohasla, takže se už nekonal ani druhý ročník.

Zcela jinak tomu bylo se vznikem branického triatlonu. Výsledkem jedné vášnivé debaty ve výčepu o havajských železných mužích notně podpořené pivním fanfarónstvím bylo, že si to vyzkoušíme také. Naštěstí nám rychle došlo, že bychom celou dávku kilometrů nemuseli přežít – uvažte, kolik piv bychom asi během těch čtyřiadvaceti hodin vypili! „Ano“, řekli jsme si, „existují železní mužové, kteří bez následků vyžahnou litr rumu na ex, ale my jsme skromní, nám bude stačit decka!“ A tak vznikl „Decimuž“ – tedy desetina havajského závodu. Také jsme se dohodli, že pořadí disciplín otočíme, neboť jak říkal už Jára Cimrman: „Do hospody s umytýma nohama!“

Pro historickou přesnost je nutné dodat, že ještě před startem prvního ročníku byl název změněn na „Papírový muž“, který byl po nějakém čase doplněn na „Papírový muž-žena“. Radan se prohlásil ředitelem závodu a teprve po letech se nám přiznal, že si jej už od počátku organizoval jako originální oslavu svých narozenin.

A začaly neprodlené přípravy: Vytiskli jsme plakáty, vytyčili trať, Radan pronajal plavecké dráhy v Podolí a 17. května 1981 jsme vyrazili na trať. Někteří účastníci už tehdy závodili, jako například profesionální potápěč Jirka Novák, který dosáhl času (pokud mne paměť neklame) 1 hodina a 10 minuta. Jiní však pojali závod tak, jak je našemu srdci bližší – během časového limitu 2 hodiny a 24 minut stihli nejen uběhnout, ujet a uplavat příslušné kilometry, ale i zahrát si fotbálek a navštívit všechny hospody podél tratě, kde poctivě urazili po jednom pivu. Jiní vynesli ze sklepů různé hajtry, natřeli je stříbřenkou a přitahovali pozornost davů, které nám podél trati nadšeně mávaly.

Jako na potvoru se nám však podařilo připoutat i pozornost tehdejší     Veřejné bezpečnosti, která tak nadšená ani zdaleka nebyla. Uspořádání jakékoli společenské akce bez požehnání úřadů bylo samo o sobě prohřeškem. Co však máte dělat s takovými týpky, jako byl například bývalý motokrosový reprezentant Mirovský (dejž mu pánbůh věčnou slávu!), který byl tou dobou už důstojným pánem s mohutným plnovousem. Ten byl přistižen na svém „Stříbrném blesku“, zastaven a na řízný dotaz „Co to tady vyvádíte?!“ s klidem odhrnul vous, pod ním se na hrudi zaskvělo startovní číslo, a hrdě prohlásil: „Závodím!“

A měl také na co být hrdý – jak se později ukázalo, branický triatlon patří mezi prvních tři až pět (tedy snad), které byly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku uspořádány. Zcela určitě je nejstarší v Praze. A vůbec si nejsem jistý, jestli ty první závody měly své další ročníky a jestli už mají pětatřicetiletou tradici jako ten náš.

Původní trať samozřejmě začínala i končila u Staré kovárny. Automobilů tehdy moc nebylo, a tak nám ani nevadilo, že jezdíme za „plného“ provozu. S dodržováním dopravních předpisů jsme si ani nemuseli moc lámat hlavu – proti autům jsme měli přesilu. Jenže jak se Čechům po sametu povedlo vyprázdnit německé autobazary a přemístit jejich obsah do naší kotliny, zvláště odbočování vlevo se stávalo čím dál větším dobrodružstvím (které minimálně v jednom případě skončilo krvavými šrámy). Naštěstí tou dobou se Radan stal nájemcem restaurace na hřišti ABC. Trať byla znovu vytyčena a nebezpečné odbočování vlevo se podařilo zcela eliminovat.

Čemu se však nepodařilo zabránit, bylo chrtění na trati. Představte si, že se na startu objevovali – a stále ještě objevují (fuj!) – „sportsmeni“, kteří si vůbec neváží krás trati a snaží se ji urazit co nejrychleji, jen aby ji už měli za sebou! Jednou nás dokonce navštívila jakási snad reprezentantka v triatlonu. Doprovázeli ji čtyři skvělí mládenci a všichni měli bicykl v hodnotě desítek tisíc korun. Kupodivu slečna byla nejrychlejší. Dodnes se hádáme, jakého času že to dosáhla a ujednotili jsme se, že to bylo něco kolem 53 minut a že je to dosavadní rekord mítinku.

Nadšenci, kteří se Papíráka účastní poprvé, bývají překvapeni, že to nevíme přesně.

    Tak za prvé: Radan se několikrát stěhoval.

    Za druhé: Zejména zpočátku jsme každý úspěšný závod důkladně oslavili.

    A za třetí: Chrťáci ať si dělají, co chtějí!

My jsme totiž nejspravedlivější závod na světě: U nás si může každý běžet, jak rychle chce, ale vítěz je na konci vylosován ze všech účastníků, kteří se postavili na start! A aby bylo jasno, že to myslíme doopravdy, postupně „žyrí“ vytvořila celou soustavu pravidel.

Běžet můžeš, jak rychle chceš. To znamená, že ani běžet nemusíš, můžeš přejít i do chůze. Jen s ohledem na žyrí, která chce jít také do hospody, musíš dodržet časový limit, jinak se ti přihodí, že v cíli už nikoho nepotkáš.

Značka bicyklu není předepsána. Už se jelo na různých hajtrách, na kolech polovičních a jednou i na „čtvrtečním“, které pak onen hrdina musel vzít na rameno a do cíle doběhnout, jinak by se nevešel do limitu (tak mizerně se na tom jede!) Vyskytla se dvojkola, kola s přívěsným vozíkem, skládací kola a jednou dokonce i koloběžka. Návrhy, že by se snad dalo jet i na inlajnech nám zatím připadají jako příliš velké rozvolnění pravidel, ale pokud zájemci o zněmu se složí na dostatečné množství piva a kořalky, žyrí se poradí (možná).

Styl plavání a plavky nejsou předepsány. Kdo se domnívá, že by se na trati dlouhé 400 metrů mohl vyčerpáním utopit, má povoleno ručkovat podél žlábku. Toto pravidlo bylo zavedeno kvůli jedné holčice, která se závodu účastnila jako osmiletá. (moc bych se nedivil, kdyby dnes už sama měla holčičku).

Vítěz, jak už bylo řečeno, je po skončení závodu vylosován a své vítězství stvrdí vypitím jedné zelené. Proč zrovna zelené, kterou jinak nikdo z nás celý rok nepije, se dosud nepodařilo zjistit, a tak tomu prostě je! (Výzkumy a bádání však pokračují.)

Každý si může svobodně zvolit, v jaké kategorii chce zvítězit. Já například jsem už 34krát zvítězil v kategorii skládacích kol. Akorát naposled se objevil jakýsi vetřelec s moderní skládačkou za těžké peníze. Musel jsem proto svoji kategorii upřesnit na kategorii skládacích kol bez přehazovačky. Podobné problémy nemusel řešit Radan (jenž má také 34 účastí z 35 ročníků), který prostě vítězí v kategorii ředitelů závodu. (Ale kdo ví? Třeba mu příště Ewka natrhne triko!)

Aby Papírákovi na stupních vítězů nebylo smutno, je mu losem přiřazena vítězná žena. (Nebo že by tomu bylo naopak? Už ani nevím, zkusím se příště zeptat.) A protože je to ve třech veselejší, je vylosován i třetí vítěz, a pak i čtvrtý a tak dále tak dlouho, dokud je v lahvi zelená. A pokud zelená v lahvi dojde, výčepák dodá! (Samozřejmě v případě dětí a mládeže se vítězství stvrzuje pojídáním čokolády, jejíž barva na rozdíl od zelené předepsána není.)

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že pokud by někoho napadlo nějaké další závažné pravidlo, my se žádné pitomosti nezříkáme. Ale jak už bylo výše naznačeno, projednání v žyrí je poměrně nákladné.

 

Tomáš Jančařík

oficiální mlufka žyrí

 


 

A nyní uvedu fakta... 

Produkt Papírový muž (decimuž) vznikl jako výplod diskuse o prvním ironmanu, který se konal v Plzni na Boleveckém rybníku v roce 1981. Ihned po zveřejnění této informace jsme se začali rovnat na startovní čáru tvořenou toaletní papírem a protínající výčep restaurace Na Staré kovárně.

Nultý ročník se uskutečnil v roce 1981 a vyhrál jej Jirka Novák (ten potapěč) v čase 1 hodina 10 minut.

První ročník s diplomem Papírového muže se uskutečnil v roce 1983.

Radan Chyba

emeritní ředitel závodu